Obsah vápníku v suchých průmyslově vyráběných krmivech pro mladé rostoucí psy velkých a obřích plemen se u různých výrobců různí a pohybuje se od 0,8 % do 1,9 %, ale kolísá také vzájemný poměr vápníku a fosforu, jenž je velmi důležitý u této kategorie psů. Činí 1,2 : 1 až 2,1 : 1. I u jiných složek potravy, např. u proteinů, je tomu podobně. Krmivo pro mladé jedince velkých plemen od jednoho výrobce jich obsahuje 36 %, v krmivu téhož určení od jiného výrobce jsou jich jen 24 %. Ovšem rozhodující není jen množství, hodně záleží také na tom, zda jsou to proteiny živočišného původu, pro psa dobře využitelné, anebo rostlinného původu, využitelné hůře nebo prakticky nevyužitelné (např. ze soji). Bez ohledu na značné rozdíly ve složení jsou obě v dotazu uvedená krmiva a všechna ostatní jim podobná pokládána všeobecně za plnohodnotnou, kompletní a vyváženou stravu, v níž je vše, co pes potřebuje. Odtud také pramení doporučení „nic nepřidávat”, které ovšem nebere ohled na možnou rozdílnou potřebu jednotlivých složek potravy u různých jedinců.
Potřeba vápníku, stejně jako potřeba ostatních minerálií, ale také základních živin a vitaminů, je individuálně odlišná. Nezávisí pouze na věku, tělesné hmotnosti a plemenné příslušnosti psa, ale na mnoha dalších okolnostech, především na jeho genetické či biochemické individualitě. Biochemickou individualitou se rozumí jedinečné genetické založení konkrétního psa, projevující se, kromě jiného, jeho jedinečnou nutriční potřebou vycházející z metabolických dějů, které probíhají v jeho organismu.

 
Právě tak, jak se liší dva jedinci téhož pohlaví z jednoho vrhu (vlastní sourozenci) zevně, exteriérem, liší se i „uvnitř”, po stránce fyziologické, funkční, průběhem biochemických reakcí v organismu. Proto také nároky na krmení jsou u různých jedinců odlišné. Biochemická individualita je příčinou toho, že množství různých esenciálních (životně nezbytných) látek, která potřebují v potravě různí jednotlivci, mohou být velmi odlišná. Jednoduše řečeno: Co jednomu vyhovuje, druhému nestačí a třetímu přebývá.

Individuální nutriční potřeba může být kvantitativně odlišná pro každou jednotlivou složku potravy od nutriční potřeby jiného jedince i od průměrných hodnot stanovených pro skupinu jedinců téhož plemene, věku a tělesné hmotnosti. Někteří jedinci mohou vyžadovat dvojnásobek až desetinásobek (!) toho, co stačí jiným. Nutriční nároky psů jsou velmi různé v závislosti na jejich metabolismu a na prostředí, v němž žijí.

 
Kromě absolutního množství vápníku v potravě je pro výživu psa (při samozřejmé přítomnosti cholekalciferolu neboli kalciolu, tzv. vitaminu D3) důležité také to, jaké zdroje tohoto prvku jsou v krmivu obsaženy, neboť různé sloučeniny mají různou vstřebatelnost (využitelnost). Některé se vstřebávají nejvýše z 50 % (např. uhličitan vápenatý – calcium carbonicum), jiné až ze 70 – 75 % (např. citran neboli citrát vápenatý – calcium citricum). Ale vstřebatelnost jednoho a téhož zdroje může být za různých okolností různá. Například uhličitan vápenatý je využitelný z 5 až 50 %. O tom, kolik vápníku se skutečně vstřebá a bude využito, rozhoduje do značné míry právě metabolismus konkrétního individua, zčásti ale i jiné okolnosti, např. kvalita použitého zdroje (jeho chemická čistota a jemnost zrnění). Všechny tyto skutečnosti se při hodnocení krmiv běžně přehlížejí, jako kdyby využitelnost zdrojů vápníku byla automaticky 100%.

Velký význam pro využití vápníku konkrétním jedincem má také vzájemný poměr tohoto prvku a fosforu. Zatímco vstřebávání vápníku je přísně limitované, řízené za normálních (fyziologických) okolností několika vzájemně provázanými mechanismy fungujícími na principu zpětné vazby, vstřebávání fosforu je lineárně úměrné příjmu potravou. To bývá, vzhledem k tomu, že se fosfor vyskytuje v potravě hojně a ve značných množstvích, častou příčinou jeho nadbytku a následné nerovnováhy mezi fosfátovými a vápenatými ionty v krevní plazmě a v celém organismu psa. Nezáleží na tom, že využitelnost zdrojů fosforu je nižší než využitelnost zdrojů vápníku, rozhodující je relativní nadbytek fosforu v krmivu (např. ve 100 g hovězí svaloviny je 12 mg vápníku a 190 mg fosforu, ve 100 g kuřecí svaloviny je 12 mg vápníku a 200 mg fosforu, ve 100 g masa tresky je 18 mg vápníku a 189 mg fosforu, ve 100 g masa makrely je 5 mg vápníku a 239 mg fosforu, ve 100 g celých vajec je 187 mg vápníku a 800 mg fosforu a ve 100 g rýže je 24 mg vápníku a 104 mg fosforu). Navíc je nutné, aby vzájemný poměr obou prvků (Ca : P) vyhovoval potřebám psa, které jsou v různém věku odlišné. U mladých rostoucích psů velkých a obřích plemen by měl činit 1,8 – 2 : 1.

O tom, do jaké míry jsou nároky organismu mladého rostoucího psa, pokud jde o vápník, uspokojeny, vypovídá jednoznačně stavba jeho těla a především stav končetin, jsou-li rovné a rovnoběžné (jak to žádá většina plemenných standardů) nebo ne. To ukazuje názorně a jednoznačně, zda je podávaná potrava pro daného jedince skutečně dostatečná a zda je po všech stránkách opravdu vyvážená. Dodržuje-li se krmný návod a stavba těla a postoj končetin vykazuje nedostatky (např. vybočené tlapky hrudních končetin, postoj pánevních končetin do „X” apod.), je jasné, že krmivo nedokázalo nutriční nároky psa uspokojit, že vápník měl či musí být doplňován. Všude tam, kde se objeví náznaky nedostatku vápníku, ale i tam, kde je lze vzhledem k parametrům krmiva a rychlosti růstu psa očekávat, je nutno jej doplňovat, přidávat ve formě vhodných přípravků. Musí se dávkovat individuálně, s přihlédnutím ke stavbě těla, věku, případným pohybovým potížím psa, atd.

Je možné spočítat poměrně přesně množství vápníku, které je třeba přidávat a podle konkrétního stavu psa (nekorektní postavení končetin, pohybové problémy, obtíže při vstávání apod.) je také možno zvolit nejvhodnější (dobře vstřebatelný, rychle využitelný) doplňkový zdroj vápníku a stanovit jeho dávkování. Přitom je třeba vycházet ze spolehlivých, byť jen orientačních údajů o potřebě vápníku u různých věkových a velikostních kategorií psů. Takové údaje jsou v odborné literatuře k dispozici, bývají však většinou opomíjeny. Podle nich, má-li se kostra rychle rostoucího mladého jedince velkého nebo obřího plemene vyvíjet úspěšně, mají-li být uspokojeny v období nejintenzivnějšího růstu enormní nároky jeho organismu pokud jde o vápník, činí potřeba tohoto prvku přibližně 250 – 300 mg, tj. 0,25 – 0,3 g na 1 kg tělesné hmotnosti denně. V období výměny chrupu mléčného za trvalý to je ještě více, a to přibližně 450 – 480 mg, tj. 0,45 – 0,48 g na 1 kg tělesné hmotnosti a den.

Znamená to, že činí-li aktuální tělesná hmotnost mladého rostoucího jedince velkého či obřího plemene 45 kg, potřebuje (pokud právě nevyměňuje chrup) přibližně 11 250 – 13 500 mg, tj. 11,25 – 13,5 g vápníku denně (v době výměny chrupu je to ještě více). Potřebou je míněna skutečná potřeba vápníku jako prvku, nikoli množství jeho zdrojů – sloučenin obsažených v krmivu. Vezme-li se v úvahu využitelnost nejčastěji v suchých kompletních krmivech používaného zdroje, uhličitanu vápenatého, která je maximálně 50%, lze si již podle obsahu vápníku deklarovaném na obalu učinit představu, zda a do jaké míry může dané krmivo uspokojit nároky psa v tomto směru. Obsahuje-li krmivo sóju v jakékoli formě (s výjimkou sójového oleje), je využitelnost vápníku v něm obsaženého daleko nižší, protože kyselina fytová ze sóji reaguje v zažívacím traktu s vápníkem za vzniku zcela nerozpustného fytátu vápenatého, který je pro organismus psa naprosto nevyužitelný. 

Trvá-li nedostatek vápníku v potravě delší dobu nebo je-li značný, kosti mladých jedinců se nevyvíjejí tak, jak by měly, kostní tkáň má vinou váznoucí osifikace osteoidní charakter, nemá dostatečnou tvrdost. Na psu lze pozorovat nežádoucí postoj končetin a méně závažné nebo i závažnější pohybové potíže (různě těžké kulhání). Častěji se objevují také vývojové poruchy těžšího stupně, jako např. dysplazie kyčelního kloubu nebo dysplazie loketního kloubu. Jde o vady podmíněné dědičně, ale protože jsou založeny geneticky složitě, je jejich výsledná podoba ovlivnitelná podmínkami prostředí, mimo jiné výživou. Nežádoucí vlohové založení samo o sobě totiž ještě neznamená neodvolatelně, že se jím podmíněný znak musí nezbytně projevit. Geneticky je dán pouze sklon k němu, ten se ale uplatnit může nebo nemusí. Díky pozitivnímu vlivu prostředí, u dysplazie kyčelního kloubu nebo dysplazie loketního kloubu odpovídající výživou a přiměřenou fyzickou aktivitou, je možno nepříznivé dědičné podmínění do značné míry korigovat. Při skutečně plnohodnotné stravě se nežádoucí vlohy projeví buď v menší míře (nižším stupněm postižení), anebo vůbec ne.

návrat na aktuality