Proč je na světe hovawart ? (prevzaté z časopisu Pes Přítel člověka)
rád ti vleze do postele.
Aby tě zloděj neukrad,
tomu zabrání hovawart.
Jéžiš, co to tu blafu! Chtěla jsem říct, že mu obsah misky zcizuje neznámá bachatelka...páchátelka... Nějakej neřád pažlutnej a nenažranej - ale já to nejsem!
Mon se domnívá, že slovo "hovawart" vzniklo buď z jihočeského slova "hovňajsvartuje", nebo ze sudetoněmeckého "hófnowarten", ale to také není pravda. Slovo Hovawart vzniklo ze staroněmeckého Hofewart, což znamená "selský dvůr hlídati". Poznala jsem mezi hovawarty velká dobračiska, ale ani jeden by nepustil do domu svého pána vetřelce! Hovawart stojí na vartě jako voják, za to dám ruku... ééé... ocas do ohně. Moment - zapomněla jsem, že mám ocas krátce kupírovaný. Tož za to dám Monův krk!
V písničce "Stojí voják na vartě" má voják, zřejmě příslušník Armády České republiky, roztrhaný kabát. Hovawart však má kožich jako gróf. Je to tím, že vznikl ve střední Evropě, kde bývají kruté zimy, a že to byl pes ryze pracovní, který byl za každého počasí venku. Také si na zdejší zimu pořizuji bombarďáky s teplou podsadou.
Ve středověku Němci rozlišovali dvě "plemena" psů: ušlechtilé lovecké psy, které chovala šlechta, a "ty druhé", což byli hlídací psi sedláků. Připomínají mi tím Mona, který též rozlišuje jen dvě "plemena" psů: německé ovčáky a blafáky.
Hofewarti nebyli žádní "hej!" nebo "počkej!", na které byste si mohli mýrnyxtýrnyx dupnout! To tedy halt! Do roztrhání těla střežili pána, čeleď, dobytek, drůbež, děti a další havěť rodných dvorů.
Hofewarti nebyli ani žádní oherové a vidláci, jimž čouhá sláma z kožichu! Díky své statečnosti, hrdému zjevu i četnosti - u každého venkovského stavení blafal nějaký Hofewart - vešli do dějin. Traduje se, že na slavné mědirytině Albrechta Durera s názvem Rytíř, Smrt a Ďábel provází Rytíře na koni Hofewart.
Já to vidím tak, že Hofewarti byli velcí vesničtí voříšci, v jejichž žilách kolovala krev mnoha nám dnes známých plemen, zejména ovčáckých a pasteveckých.
Aby mohlo vzniknout plemeno hovawart, museli mít potomci staroněmeckých selských psů jednotnou výšku, srst a zbarvení. Žádný problém! Stejně jako se podaří politikům, že celý národ myslí stejně, podaří se i kynologům, že ta či ona část hafanů vypadá stejně. Z evropských selských psů, statných, statečných, vytrvalých, s hustou, dlouhou a zhusta chundelatou srstí odpuzující vodu, tak kynologickou "čistkou" vznikla plemena, jako bernský salašnický pes, velký švýcarský salašnický pes, čuvač, leonbergr, bernardýn, novofundlanďan... - a hovawart.
Na pohled tato plemena vypadají více či méně odlišně, ale jejich praprapředkem byl Hofewart. Spojuje je i to, že všichni potomci Hofewartů si zachovali zdravý selský rozum. Když tedy paní nabádá našeho pána, aby se řídil zdravým selským rozumem, apeluje zřejmě na jeho předky Hofewarty.
Hovawarti, dnes psi s rodokmenem, jsou potomky psích knechtů - a jsou na to hrdi! Kdo by uchránil selská stavení před ničeho se neštítícími oddíly žoldáků bez práce, potulujícími se Evropou po třicetileté válce, kdo by uchránil majetek a životy sedláků i čeledě před drancujícími tlupami bezzemků a žebráků, které zbídačila a zesurověla válka? Hofewarti!
Do chovné knihy byl hovawart prvně zapsán v roce 1922, když Kurt F. Konig odchoval první vrh. Pokusy o cílevědomý chov lze vystopovat už před první světovou válkou, leč skutečně se toto plemeno začalo chovat až po druhé světové válce, Inu, když mluví války, mlčí nejenom můzy.
Když se začalo se šlechtěním hovawarta, to vám byl, panečku, mišmaš! Typičtí selští psi neznámého původu byli kříženi s německými ovčáky, jejich potomci s leonbergry, jejich potomci se švýcarskými salašnickými psy, jejich potomci opět s německými ovčouny, jejich potomci s novofundlanďanem, kuvacsem a zase s německým ovčounem... Chovatelé byli vedeni snahou "oživit" starogermánského selského psa se všemi jeho psími ctnostmi. I když tělesná konstrukce dnešního hovawarta oproti "sedláku" Hofewartovi "zpanštěla" a pes se stal distingovaným společníkem svého pána, smyslem jeho života nadále zůstává hlídat majetek svého pána a strážit jeho rodinu. Psovi se nemusí jeho pracovní povinnosti vysvětlovat, hlídání má v genech.
Přednost se dnes dává světlým barvám srsti, ale byla by velká škoda, kdyby kvůli módní manýře vymizeli psi černí. Černá barva byla barva původních starogermánských psů, nejenom selských. Černá barva je totiž pro hlídače velmi výhodná: v noci jej činí neviditelným, ve dne působí na nevítané návštěvníky mnohem hrozivěji, než světlá barva srsti.
Kdybych měla černou srst a koukla se na vetřelce šikmým pohledem, hned by měl strachu plné kalhoty. Protože jsem bílá holka s roztomile rozmístěnými béžovými plotnami, mohu koukat jak čert a naše paní před výplatou dohromady a lidé si při pohledu na mě pomyslí: "Bože, to je hezounký lední méďa! A jak se přátelsky culí!" Na imič drsňáckého středoasijce se nadřu jak pes!
Nedělejte z hovawarta dalším šlechtěním vizáží irského setra, povahou gaučáka. Hovawart by měl být nadále statný, silný, respekt vzbuzující hafan schopný bezpečně uhlídat pánův dům.
S kynologickým pozdravem Psům zdar, Auře tři zdary!
Vaše fenka Aura.